Chica de Canarias

 První týden

První týden mého života na Kanárech byl ve znamení překážek, ale ještě víc ve znamení jejich překonávání.

Ve stejném duchu se nesly i dva týdny před mým odjezdem. V půlce října přišel poslední den v práci a já si uvědomila, že za dva týdny fakt jedu a že nechci, a že se bojím, a že to byla blbost, a že chci zůstat doma.

V den odjezdu jsem byla tak v háji, až jsem nakonec použila metodu porcování medvěda a soustředila jsem se vždycky jen na nejbližší jednoduchý krok. Teď snesu kufr z bytu po schodech dolů, pak nasednu do tramvaje atd. :-D

A najednou přistávám, ukážu certifikát o očkování, naskenujou mi QR kód k příjezdovému formuláři a pak už Hola Canarias. Vyjdu z letiště a všechno ze mě spadne, svítí sluníčko a mně začíná být v teplákách vedro. Za chvíli už jedu busem z letiště, poslouchám Imagine Dragons a zírám z okýnka na moře a na Las Palmas v dálce, usmívám se jak debílek a říkám si: tady bude dobře.

Úsměv mi z obličeje zmizel, když jsem dorazila do svého nového airbnb domova. Je to díra, všechno je starý, ošuntělý a čistotou to tu taky zrovna neoplývá. Holt pronájem pokoje za osm tisíc na měsíc. A místo toho, že jsem tady měla bydlet s jednou holkou, tak údajně se mnou bydlí tři kluci a angličtina zrovna nepatří mezi jazyky, kterými by mluvili a já španělsky umím jen yo tengo frío (je mi zima, což zrovna tady není moc k užitku). To bude zajímavý. První spolubydlící je Španěl Faisal (původem je z Maroka, ale žije celý život tady a vypadá jak Španěl, takže za mě je to Španěl). Ten neumí anglicky ani slovo, každopádně když jsem řekla, že je z obýváku nice view, tak vysadil okno (je fakt, že v tu chvíli bych nejradši skočila :-D). Druhý je Ital Mattias, angličtina taky nic moc. Třetí spolubydlící nebyl zrovna doma, ale nakonec se z něj vyklubala postarší Arabka, která mi vlezla bez zaklepání do pokoje, řekla Que tal? a zase šla a ze svého pokoje pořád s někým telefonovala. Navíc se nezavírá na záchodě a telefonuje i odtamtud, když je na velký. Bože, některý kultury fakt nepotřebuju poznávat zblízka :-D.

Nakonec jsem zjistila, že Faisal nebydlí s námi, ale o patro výš, kde asi nemá koupelnu a elektřinu, protože k nám se chodí jen vysprchovat a nabíjet si koloběžku :-D. Joo a ta Arabka je jeho máma (její jméno stále nevím). A najednou přišel další člověk, Mohammed. Ale ani ten tu nebydlí a jen si sem chodí uvařit a umýt se. Bože tam nahoře to musí být ještě větší doupě :-D.

Radši jdu na svůj první nákup a když se vracím, zjistím, že si nepamatuju, z jakýho patra jsem vyšla :-D.

Při prvním vaření už jsem zase chtěla skákat z okna. Pracovní plocha žádná, trouba žádná (cooo???), utěrka žádná, jar žádnej, nádobí taky skoro žádný a navíc na prdlačku umytý, naházený v tom jejich přiblblym odkapávači ve skříni nad dřezem (kdo tohle vymyslel???).

V pokoji mám hnusný bílý světlo, lampička žádná a já debil, kterej tady chce pracovat, jsem si ani nepohlídala, aby v tom pokoji byl stůl a židle.

A když si večer lehnu do postele, přijde mi, že mě všechno svědí a že mám v posteli asi blechy (ale to už jsem si jen vsugerovala).

Navíc si tu připadám strašně osamělá.

Poslední kapkou byl okamžik, kdy mi po talíři lezl nějakej pidi brouk, jehož kámoši byli i u mě v pokoji a na kuchyňský lince. To už jsem začala hledat jiný ubytování. Jenže pak jsem si řekla, sakra, já ty peníze nechci dávat do dalšího ubytka, já je chci dát za zážitky. A vzpomněla jsem si na svůj byt v Paříži, kde to vypadalo podobně. A tak nastala bojovná fáze, kdy jsem pozabíjela všechny brouky, umyla jsem kuchyň a koupelnu, koupila jsem jar, utěrku, pánvičku (na tý starý už nebyl žádnej teflon), lžičky, cedník, mýdlo, fén. Já sice nerada kupuju levný a nekvalitní věci, ale teď potřebuju, aby to všechno vydrželo dva měsíce a po mně potopa, takže ještě že tu mají Číňany, kteří prodávají všechno za pár šupů. A když jsem to všechno donesla domů, měla jsem z toho radost, jak kdybych provedla celkovou rekonstrukci bytu :-D. A co žehlička, která tu taky není? Nevadí, budu nosit jen to, co se nemusí žehlit. Člověk se tu přestane některými věcmi zabývat a jde si radši booknout lekci surfu.

nákup vybavení

A ještě k tý troubě. Já ráda peču, hlavně na snídani jsem zvyklá mít upečený nějaký zdravý koláč, proto je to pro mě taková tragédie, že tu není trouba.

Cvak, druhý týden

Na bytě už pohoda. Když člověk ten prostor zaplní svýma věcma, tak se tam najednou cítí jako doma. Mattias nakonec tu angličtinu docela dává (sice mluví jen v přítomném čase, ale co, člověk má žít přítomností :-D). S Mohammedem mluvím francouzsky (olala, c'est super) a navíc nosí ovoce od kámoše z plantáže. Mám za sebou úspěšně zabitého prvního pavouka v pokoji (já to věděla, že se nějakej objeví). To, co bylo na chodbě na schodech a vypadalo to jako list, se otočilo na záda a byl to mega velký šváb, ale paní uklízečka už se o něj postarala. Muchas gracias. Jo a ten byt patří Faisalovi a jeho mámě, proto je v takovém neutěšeném stavu, Arabové no.

Přeskládala jsem všechno nádobí v kuchyni, aby to mělo nějakej systém, zavedla koše na tříděný odpad, což asi někteří arabští spolubydlící nikdy nepochopí a furt budou do papíru odhazovat šlupky od pomeranče, áchjo. Zjistila jsem, že kuchyně bez trouby rozvíjí kreativitu. Místo pečení dělám lívanečky, mug cakes, francouzský toasty, nepečený ovocný koláče a dokonce jsem našla recept na batáty z mikrovlnky (ty mě teprve čekají). Váha tady samozřejmě taky není, takže já, precizní odměřovač a odvažovač, všechno odsypávám a odlévám podle oka a pohoda.

jablečný nepečený koláč

mug cake

Mám za sebou první online lekci španělštiny a už sem tam ze sebe něco španělsky vysoukám. Zvládla jsem nákup na samoobslužný pokladně a zařídila jsem si měsíční půjčovný na kolo. Díky tomu jsem konečně zjistila, že bydlím v hrozný díře na totálním okraji města a centrum je hodně vzdálený. A mně bylo divný, že by tu byly jen ty čínský obchody. Ale nevadí, protože za barákem mám to nejhezčí místo z celého Las Palmas, Playa confital.

Playa Confital za barákem

Playa Confital za barákem

Poznala jsem prvních pár digitálních nomádů, absolvovala jsem první lekci self love jógy, s jednou prima partičkou chodím v neděli odpoledne na beach volejbal. Absolvovala jsem první lekci surfu. Jakmile jsem vlezla na prkno, hned jsem se postavila, takže jsem usoudila, že jsem talent a zaplatila jsem si členství až do konce roku. Teď můžu chodit na surf sama každý den a jednou týdně mám lekci. Byla jsem na prvním výletě mimo město objevovat secret natural pools. S Mattiasem chystáme česko-italský mač v beach volejbale (ale organizovat něco s Italem, to je i na mě moc, takže tomu moc šancí nedávám :-D) a už mám booknuté letenky na Tenerife a Lanzarote.

Začínám se cítit hodně svobodně. Kdykoliv se na čemkoliv s někým domlouvám nebo něco plánuju, jsem flexible, protože mám spoustu volného času a svou práci si udělám kdykoliv během dne nebo mañana. To mě baví. Občas ani nevím, co je za den a klidně pracuju i o víkendu. Proč já takhle nežila už dřív?

Pořád mám problém s tím, jak se mám oblíkat. Často tu pofukuje vítr, takže člověku je chvíli teplo, chvíli zima, no každopádně i tak pořád nosím kraťasy, akorát větrovku je dobrý mít pořád při ruce. No a místňáci už se pomalu oblíkají do zimních bund (dyť už je jen 24 stupňů :-D).

Jako kdysi v Paříži mám oči na šťopkách, když jdu kolem popelnic, jestli tam nebude něco, čím by se dal dovybavit ten náš kutloch :-D.

Prádlo si suším na židli u okna na sluníčku.

Jsem expert na to, kdy bude odliv a kdy příliv.

Zvykla jsem si na to, že se tady nezamyká, protože se tady prostě nekrade.

Vždycky, když přijdu z venku, tak mám všechno špinavý od písku. A hádejte, jestli máme na bytě pračku. Samozřejmě, že neee, takže mě čeká praní prádla ve veřejné prádelně. Jupí, to jsem si náhodou chtěla vyzkoušet už od doby, co Rachel prala s Rossem.

Když přijdu někam pozdě, nevadí, když přijde někdo pozdě a já na něj čekám, nevadí (a přitom v Čechách nesnášim čekání).

Jsem naprosto odtržená od dění ve světě. Nevím, co se kde děje za katastrofy, nevnímám reklamy, který by mi říkaly, co zase nemám a co nutně potřebuju, navíc i když mi facebook ukáže, tak vzhledem k tomu, že je česká, si to nemám kam objednat a španělský reklamy nevnímám. Utrácím prakticky jen za jídlo a za zážitky.

Jaký je Las Palmas?

Neoplývá zrovna krásou a připomíná mi to města v Jižní Americe. Ale je to skvělý místo na žití. Je vidět, že to není až tak turistická destinace, ale spíš se to tu hemží lidmi, který sem jedou za prací a nějakou dobu tady žijou. Na jakoukoliv aktivitu, kterou chcete trávit volný čas, tu najdete whatsapp group a vždycky k sobě seženete minimálně jednoho člověka, který s vámi půjde něco podniknout. Je to město zhruba jako Brno, takže akorát. Když si chcete dát pauzu od práce, zajdete si na hodinku na pláž a pak pokračujete v práci, prostě bomba. Kdybych tady měla rodinu, všechny svoje český kamarády, auto a bydlela podle svých představ, tak jsem tu úplně happy a asi nepotřebuju nic víc k životu.

Jak vypadá můj běžný den?

Vstanu, až se moje tělo vyspí, což bývá kolem osmé (budík jsem zrušila). Vedle Mattias pustí svou diskotéku (mjůzik lover jako já), čímž nasadí správnej mood na celý den.

Opeču pár lívanců. Než Mattias odejde do práce, pokecáme o tom, že život je o zážitkách, ne o práci.

Zazpíváme si, zatancujem si, pak si zacvičim (formuju ten zadek :-D), kouknu, co se kde plánuje, přihlásím se na jógu, na surf, na beachvolejbal nebo naplánuju víkendový výlet.

na výletě za las Palmas

Když všichni odejdou, sednu do obýváku a něco popracuju nebo mám online lekci španělštiny.

Pak si připravím oběd a buď pokračuju v práci nebo jdu na pláž číst si, hledat lavičku pod stromem :-D, poslouchat podcast, učit se španělsky, přemýšlet, čumět na surfaře nebo jdu s někým ven nebo jedu objevovat město na kole.

Večeře a pak večerní chill na pláži s lahvinkou vína, nebo obchoduju na burze nebo píšu články a pokud jsem přes den moc nepracovala, tak to jdu napravit.

Takže jako každý začátek, bylo to těžký, ale nic není tak hrozný, jak se to jeví, všechno se zalilo sluncem a teď už je to tu my hometown.