Rouškománie aneb jak jsem konečně lidi naučila nosit africké vzory

Nosit roušku? Cože?

Neděle 15. března. Od následujícího dne je nařízená karanténa, v práci máme homeoffice a mamka mi přivezla roušky, které odpoledne ušila. To jsem se na ně ještě koukala divně a myslela jsem, že takhle hrozný to není a že roušku rozhodně nosit nebudu. V pondělí ráno jsem vyrazila do obchodu pro jídlo, protože na rozdíl od spousty jiných lidí jsem si nedělala žádný zásoby. Mám si vzít roušku nebo ne? Rouška byla pruhovaná a dost výrazná, takže jsem se v ní necítila. Ano, já která miluju barvy, jsem najednou nevydejchala kontrastní pruhy :-D. Rouška není jako triko nebo bunda. Rouška je trapná, divná, nevim.

Dala jsem si ji zatím jen na krk a venku jsem šla bez ní. Roušku neměl venku nikdo. Když jsem vlezla do obchodu, váhala jsem, ale nakonec jsem si ji nandala, ale cítila jsem se nesvá. Pak jsem zahlídla dva další lidi s rouškou a hned to bylo lepší. Ale byli jsme v menšině a prodavačka na mě koukala dost podezíravě. V úterý už to bylo na ulici půl na půl a ve středu už převažovali lidé s rouškami. Bylo vtipný sledovat, jak se lidi od sebe navzájem inspirují. Až když vidí někoho jiného s rouškou, vezmou si ji taky. I já jsem se lépe v roušce cítila, až když jsem viděla, že v tom nejsem sama.

Jak jsem začala šít roušky

Středa 18. března. Jsem sama doma už třetí den a začíná mi to lézt na mozek. Facebook je jedna velká korona. Všude. Milion článků, názorů, komentářů. Úplně to člověka pohltí. Nee, já už nechci!!! To je na palici. Já musím něco dělat. Nemůžu jen sedět doma na zadku a čekat, jak to dopadne.

Mamka furt přidělávala další a další roušky, tak jsem si řekla, že bych si mohla zkusit ušít jednu bláznivou z africké látky. Teď už mi barevná rouška nepřišla tak nepředstavitelná. Ale šití mi trvalo hrozně dlouho, vztekala jsem se u toho a řekla jsem si, že už žádnou další dělat nebudu. Ale jen tak z nudy jsem se v ní vyfotila a hodila to na IG a FB. Hned mi píše kamarádka Áďa, jestli bych jí také dvě neušila. Aha! Tím ve mně zažehla myšlenku, že by třeba o to byl zájem. A i když jsem tomu moc nevěřila (lidi přece nechtějí nosit barvy, navíc si většina už určitě roušku nějak spíchla doma), tak jsem napsala na FB, že pro zájemce ušiju roušky. 

Tahle fotka všechno odstartovala

A rozjelo se něco, co jsem nečekala a najednou jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Lidi se ozývali a objednávali třeba i po devíti kusech. Bavilo mě zapisovat si další a další objednávky (takhle to mělo klapat v mém e-shopu), ale neuvědomila jsem si, že mám jen dvě ruce (fakt?? :-D) a že bych lidem měla v nějakém okamžiku říct stop. Chodila jsem zmateně po obýváku do kolečka s nůžkama v ruce a říkala sama sobě, že jsem blázen. Do druhého dne jsem měla ušít 60 roušek. No panebože.

Tak přece jen ty hromady látek z mého ukončeného byznysu nakonec k něčemu budou :-).

Šít začínám kolem čtvrté odpoledne, nejim, skoro nepiju, jedu nonstop. V půl desátý přichází krize. Holka, tos podělala! Chtělo se mi brečet a myslela jsem, že to nedám a všem budu muset napsat, že to nebude druhý den ale pozítří. Ale já své sliby dodržuju a navíc si ráda něco dokazuju a vím, že většinou po takovéhle krizi přichází obrat. A taky že jo, najednou se něco zlomilo a pak už jsem jela bez emocí na automat až do čtyř do rána. V duchu už jsem spala a jen moje tělo běželo dál :-).

Po třech hodinách spánku jsem vstala a pokračovala, protože zdaleka nebylo hotovo. Odpoledne vyrážím směr Praha. Zaparkovala jsem na náměstí Republiky a ze svého auta jsem udělala výdejnu roušek. Připadala jsem si jako drogový dealer a moje ovečky si postupně chodily pro svoje dávky :-D.

Večer jsem si myslela, že to tím skončilo a že si otevřu lahvinku a dám nohy na stůl. Ale světe div se, lidi pořád objednávali. Takže pokračujem, ale už jen přes den. A jak mě zájem lidí nakopnul, o víkendu jsem to ještě jemně zmarketingovala dalšíma příspěvkama na FB a IG a do pondělí jsem se nezastavila.

Posílala jsem roušky i poštou. Tolikrát jsem si frontu na poště nevystála snad za celej život. A to frontu venku v mrazu, protože dovnitř pouštěli po pěti lidech.

Nakonec jsem za týden ušila 190 roušek. Uff.

Nechala jsem si za roušky zaplatit?

Ano. Zadarmo bych nebyla schopná a ochotná jich udělat tolik. O to víc obdivuju ty, co šijí zadarmo, jsou to fakt borci.

Jsem hyena?

Ne. Hyena je ten, kdo krade roušky lidem ze schránek nebo ten, kdo prodává roušky a dezinfekce za nehorázný sumy. Já jsem obchodník. Férový obchodník. Stanovila jsem férovou cenu. Roušky jsem nabízela hlavně svým přátelům na FB a IG. Všichni vydělávají peníze. Naprostá většina z nich o svůj příjem nepřišla ani v době koronaviru. Cena byla adekvátní s ohledem na použitý materiál, můj čas, moji práci a nervy. Jsem prostě kuře, co nehrabe zadarmo :-).

Lidem, o kterých jsem věděla, že jsou zrovna nezaměstnaní nebo přišli o kšeft, jsem roušku dala zdarma nebo za čokošku. A lidem, kteří objednávali na mém e-shopu (jj, lidi se doma nudili tak moc, že narazili i na můj končící e-shop :-D), jsem k objednávkám roušky přikládala zdarma jako překvapení.

Tak to u mě celý týden vypadalo

Co s penězi udělám?

Vlastně už udělala. Tohle bylo rychlý :-).

Část jsem poslala záchranné stanici Falco, která přijímá volně žijící zvířata a teď se ocitla na pokraji krachu a další část na transparentní účet Zdeňka Pohlreicha, který v rámci iniciativy Vaříme nepostradatelným vaří zdarma pro hasiče, záchranáře a policisty. Zdeněk mě obecně baví, má rozumný názory na život, na podnikání a na vydělávání peněz a jako restauratér, který je touhle situací hodně zasažen, se rychle přizpůsobil situaci. Neskuhrá, ale jedná. A to se mi líbí.

Za část jsem si udělala radost a koupila si kabelku (jsem prostě jen holka :-D).

A konečně největší část jsem investovala do svého vzdělání v oblasti obchodování a investování na burze. To mě teď nejvíc naplňuje. A tenhle volatilní trh je příležitost jak blázen (no jo, jsem přece ten obchodník :-)).

Co jsem si uvědomila?

Že mě neskutečně baví rychlý nápad, rychlá realizace, rychlý výsledek, který je vidět, rychlé vydělání peněz a jdu dál.

Že pokud jde o manuální práci, jsem stroj. Už kdysi tohle o mně někdo řekl na brigádě v pekárně. A fakt že jo. První den jsem jela nonstop přes 12 hodin a po třech hodinách spánku jsem pokračovala.

Že když se člověk nenudí, úplně zapomene na svůj online svět. FB i IG, prostě nezájem.

Dva roky jsem se marně snažila lidi naučit nosit africké vzory, a pak přijde korona a div mi neutrhali ruce :-).

Děkuji ještě jednou všem, kteří si koupili stylovou roušku.